Mam na imię Dorota Kaletová, mam 16 lat. W wolnym czasie lubię podróżować i uprawiać sport. Mam nadzieję, że w moich tekstach każdy znajdzie choć jedno zdanie, z którym będzie mógł się utożsamić.
Někdy se podívám do prázdna
a vidím tě.
Vidím tě celou,
ale jsi jiná — bledá,
možná jen momentka z doby,
kdy jsem tě naposledy viděla.
Bledou, úplně bez života…
A možná tě vidím jen jako duši.
Možná jako halucinaci,
ale vím, že něco vidím.
Stojíš vedle mě
a čekáš, až si tě všimnu.
V pokoji je ticho,
nikdo tam není,
ale já vím, že ty jsi tam.
Někdy mám pocit,
že se snažíš mluvit,
někdy jako bys mě celý den pronásledovala.
Ale já se nemůžu pořád otáčet,
jestli jsi tam.
Ty se neumíš dostat ke mně blíž.
Vím, že chceš,
ale nedokážeš to.
A já si přeji,
abys jen promluvila.
Tak proč nepromluvíš?
Když zavřu oči, cítím tě.
Cítím tvou vůni,
i když už tu nejsi…
Při každém úspěchu i neúspěchu
se na mě díváš stejně.
Usmíváš se, když mi něco vyjde,
i když se to nepovede.
Cítím tě pokaždé,
když někdo vejde do místnosti.
Když poznám někoho nového,
napadne mě,
jestli tě kdysi znal.
Vidím tě v každé osobě,
jako bys ty rozhodovala,
kdo mi přichází a odchází ze života.
Ale já tě cítím opravdu —
v každém tichu,
v každé vůni,
ve světle i ve tmě.
Jsi někde vedle mě
a já to vím.
Mluvím s tebou,
vím, že mě slyšíš.
Tak proč já neslyším tebe?
Někdy, když tě cítím nejvíc,
mám chuť jít za tebou.
Jen na chvíli, ne navždy —
jen abych slyšela,
že všechno bude zase dobré.
Ale pak se rozhlédnu
a vím, že ještě musím zůstat.
Že svět jde dál
a že ty bys chtěla,
abych se smála.
Tak jen zavřu oči
a dojdu k tobě jinak.
Vyrůstat bez tebe je jiné.
Já začala žít
a ty jsi život skončila.
Odešla jsi ve chvíli,
kdy jsem tě nejvíc potřebovala.
Nevyčítám ti to.
Jen bych si přála
s tebou ještě jednou mluvit.
Jen jednou slyšet,
že všechno bude dobré.
