Mam na imię Dorota Kaletová, mam 16 lat. W wolnym czasie lubię podróżować i uprawiać sport. Mam nadzieję, że w moich tekstach każdy znajdzie choć jedno zdanie, z którym będzie mógł się utożsamić.
Za pár let tě možná náhodou potkám.
V obchodě, mezi regály, v úplně obyčejný den.
Budeš tam stát s prstenem na ruce
a já hned budu přemýšlet, jestli je od ní.
Já budu mít za sebou pár vztahů,
ale asi ne s tím, o kterém jsem ti kdysi každý den vyprávěla.
Naše pohledy se střetnou.
Bude ticho.
Ale v hlavě se spustí všechno.
Vzpomínky, smích, staré vzkazy…
Uvidíš mě.
Možná zase tu ukecanou holku,
o které jsi věděl všechno
a znal jsi ji líp než kdokoliv jiný.
A já uvidím toho kluka,
který vždycky vymyslel nějakou blbost,
jen abych se smála.
Toho, který mě dokázal úplně ztrapnit,
ale zároveň nejvíc pochválit a podržet.
Bude to jako scéna z filmu.
Ale bez slz a bez pokračování v příběhu.
My už si spolu nesedneme na lavičku,
už si neřekneme: „Co kdyby…"
Jen si popřejeme všechno dobré.
Pogratulujeme si k tomu, co jsme zvládli,
i k tomu, co jsme ztratili.
A pak půjdeme dál.
Každý ke svému regálu.
Každý zpět do svého světa.
Ale oběma nám to zůstane někde v hlavě a v srdci.
Večer si možná sednu
a vzpomenu si, jaké to bylo,
když jsme si říkali nejlepší kamarádi.
A pochopím, že jsme dospěli.
Že čas se nevrací.
A že i když to nebylo přátelství na celý život,
v tu dobu to byla ta druhá polovina mě,
která mi chyběla.
